Slovo autora

 
 

První hokejový zápas jsem naživo sledoval 26. ledna 1979 na zimním stadionu v Českých Budějovicích. Bylo mi tehdy devět let a jednalo se o utkání domácího Motoru s Duklou Jihlava. „Naši“ vyhráli 2:0, což jsem si ale až před časem musel dohledat, neb tahle informace mou paměť za těch mnoho let opustila. Přesné datum je však nevyvratitelné, schoval jsem si totiž tištěný program k utkání, který patří mezi moje nejcennější hokejové relikvie.

Co si však vybavím naprosto přesně bez pomoci artefaktů a dobových výstřižků z novin, je atmosféra. Jedinečná atmosféra hokejového zápasu. Atmosféra téhle hry a všeho, co k ní patří. Atmosféra, kterou miluji dodnes. Od mého prvního zážitku na stadionu uběhlo už mnoho let a hokej je pro mě stále velkou láskou. Tehdy v mých devíti letech byl samozřejmě tím nejdůležitějším na světě. Těšil jsem se na každý zápas, který jsem mohl spolu se svým strýcem navštívit.

Návštěvy hokejových klání byly také to jediné, co na mě platilo. Jejich zákazem mi rodiče hrozili v případě neposlušnosti či průšvihu ve škole. Hokej byl pro mě zkrátka vším a nejhezčím dárkem byla permanentka na zápasy Motoru. Moji hlavní hrdinové byli Miroslav Dvořák a Jaroslav Pouzar, ti trávili na ledě nejvíce času z celého mužstva. Byly to hvězdy budějovického hokeje i národního týmu.

Ještě ale musím zmínit jedno jméno. U srdce mě totiž tehdy vzal také hráč s číslem 21 na dresu. Byl to tehdy devatenáctiletý mladík Jiří Lála. Už v tomhle věku měl v sobě něco, co ho předurčovalo k blyštivé budoucnosti a kariéře plné úspěchů. Když jsme s kamarády hrávali hokej na plácku před barákem, byl jsem vždycky Lála. To mi nikdo nesměl vzít,  jinak bylo zle.

.....